Technický princip pohybu na saních

Technická stránka saní

 

  • První závodní saně byly vyrobeny na začátku 19. století v Norsku. Vypadali, asi jako dnešní dětské sáňky a závodníci na nich zásadně seděli. Od té doby se neustále vyvíjejí a stále budou. Vzhledem k tomu, že jsou na ně kladeny stále větší požadavky. Požadavky se mění podle norem. Jako normu můžeme brát: bezpečnost, ovladatelnost, technický stav, atd. Sáňky, které budu popisovat, patří do skupiny závodních jednosedadlových saní pro uměle chlazené dráhy.
  •  Dnešní sáňkař má jízdní polohu v leže, a proto jsou k tomu nynější sáňky přizpůsobeny. Pokud se na nich neleží, ztrácí aerodynamiku a ovladatelnost. Řídí se pomocí pohybů těla. Saně musí mít závodník vždy pod kontrolou jinak se stává tento sport velmi nebezpečným!
  •  Saně se skládají ze dvou hlavních částí a to: ohnutin a pekáče (vana). Tyto části se dají dále rozložit na více funkčních složek. Tyto složky nyní vyjmenuji a pokusím se popsat.       
  •  Ohnutiny se skládají z:

Kování (skluznic)což jsou hlavní kontaktní plochy s ledem. Jsou složené z dvou častí tvrdší a měkčí slitiny oceli. Profil kování se mění podle dráhy pro kterou je momentálně určeno.Ohnutin ,jejich hlavní funkcí je řízení. Vyrábí se buď dřevěné, nebo z umělých materiálů. Je na nich připevněno kování pomocí šroubů.Ohnutiny jsou spojeny s pekáčem pomocí kozlíků, které jsi můžete představit jako ocelové lichoběžníky bez delší základny. Kozlík je přední a zadní. K přednímu se přidělávají držáky a zadní se pomocí hasičských hadic přidělává k hlavní vaně. 

  •  Pekáč je složen z:

Hlavní vany, která je přimontována na kozlík. Velikost vany se dělá na postavu závodníka.Vana se vyrábí ze skelných vláken(laminátu)nebo kevlaru.Držáků kterých se jezdec drží.Držáky také pomáhají při řízení.Jsou zhotoveny z oceli a přidělány k přednímu kozliku.V pekáči můžeme najít také karimatku která je zde ovšem pouze za účelem pohodlí pro závodníka.  



Více zde: https://kvicala-kudera.webnode.cz/sane/po-technicke-strance/

Technická stránka saní

 

  • První závodní saně byly vyrobeny na začátku 19. století v Norsku. Vypadali, asi jako dnešní dětské sáňky a závodníci na nich zásadně seděli. Od té doby se neustále vyvíjejí a stále budou. Vzhledem k tomu, že jsou na ně kladeny stále větší požadavky. Požadavky se mění podle norem. Jako normu můžeme brát: bezpečnost, ovladatelnost, technický stav, atd. Sáňky, které budu popisovat, patří do skupiny závodních jednosedadlových saní pro uměle chlazené dráhy.
  •  Dnešní sáňkař má jízdní polohu v leže, a proto jsou k tomu nynější sáňky přizpůsobeny. Pokud se na nich neleží, ztrácí aerodynamiku a ovladatelnost. Řídí se pomocí pohybů těla. Saně musí mít závodník vždy pod kontrolou jinak se stává tento sport velmi nebezpečným!
  •  Saně se skládají ze dvou hlavních částí a to: ohnutin a pekáče (vana). Tyto části se dají dále rozložit na více funkčních složek. Tyto složky nyní vyjmenuji a pokusím se popsat.       
  •  Ohnutiny se skládají z:

Kování (skluznic)což jsou hlavní kontaktní plochy s ledem. Jsou složené z dvou častí tvrdší a měkčí slitiny oceli. Profil kování se mění podle dráhy pro kterou je momentálně určeno.Ohnutin ,jejich hlavní funkcí je řízení. Vyrábí se buď dřevěné, nebo z umělých materiálů. Je na nich připevněno kování pomocí šroubů.Ohnutiny jsou spojeny s pekáčem pomocí kozlíků, které jsi můžete představit jako ocelové lichoběžníky bez delší základny. Kozlík je přední a zadní. K přednímu se přidělávají držáky a zadní se pomocí hasičských hadic přidělává k hlavní vaně. 

  •  Pekáč je složen z:

Hlavní vany, která je přimontována na kozlík. Velikost vany se dělá na postavu závodníka.Vana se vyrábí ze skelných vláken(laminátu)nebo kevlaru.Držáků kterých se jezdec drží.Držáky také pomáhají při řízení.Jsou zhotoveny z oceli a přidělány k přednímu kozliku.V pekáči můžeme najít také karimatku která je zde ovšem pouze za účelem pohodlí pro závodníka.  



Více zde: https://kvicala-kudera.webnode.cz/sane/po-technicke-strance/

Technická stránka saní

 

  • První závodní saně byly vyrobeny na začátku 19. století v Norsku. Vypadali, asi jako dnešní dětské sáňky a závodníci na nich zásadně seděli. Od té doby se neustále vyvíjejí a stále budou. Vzhledem k tomu, že jsou na ně kladeny stále větší požadavky. Požadavky se mění podle norem. Jako normu můžeme brát: bezpečnost, ovladatelnost, technický stav, atd. Sáňky, které budu popisovat, patří do skupiny závodních jednosedadlových saní pro uměle chlazené dráhy.
  •  Dnešní sáňkař má jízdní polohu v leže, a proto jsou k tomu nynější sáňky přizpůsobeny. Pokud se na nich neleží, ztrácí aerodynamiku a ovladatelnost. Řídí se pomocí pohybů těla. Saně musí mít závodník vždy pod kontrolou jinak se stává tento sport velmi nebezpečným!
  •  Saně se skládají ze dvou hlavních částí a to: ohnutin a pekáče (vana). Tyto části se dají dále rozložit na více funkčních složek. Tyto složky nyní vyjmenuji a pokusím se popsat.       
  •  Ohnutiny se skládají z:

Kování (skluznic)což jsou hlavní kontaktní plochy s ledem. Jsou složené z dvou častí tvrdší a měkčí slitiny oceli. Profil kování se mění podle dráhy pro kterou je momentálně určeno.Ohnutin ,jejich hlavní funkcí je řízení. Vyrábí se buď dřevěné, nebo z umělých materiálů. Je na nich připevněno kování pomocí šroubů.Ohnutiny jsou spojeny s pekáčem pomocí kozlíků, které jsi můžete představit jako ocelové lichoběžníky bez delší základny. Kozlík je přední a zadní. K přednímu se přidělávají držáky a zadní se pomocí hasičských hadic přidělává k hlavní vaně. 

  •  Pekáč je složen z:

Hlavní vany, která je přimontována na kozlík. Velikost vany se dělá na postavu závodníka.Vana se vyrábí ze skelných vláken(laminátu)nebo kevlaru.Držáků kterých se jezdec drží.Držáky také pomáhají při řízení.Jsou zhotoveny z oceli a přidělány k přednímu kozliku.V pekáči můžeme najít také karimatku která je zde ovšem pouze za účelem pohodlí pro závodníka.  



Parametry dráhy

Dráha by měla být postavena na severní straně, od startu k cíli by měla pro ženy, dvousedadlové saně a dorost měřit nejméně 800 m, nejvíce 1050 m a pro muže alespoň 1000 m, nejvíce však 1250 m. Na dráze by měla být alespoň jedna levá a jedna pravá zatáčka, jedna vlásenka (mírná zatáčka), jedno eso, labyrint a rovinka. Délka dojezdu musí být taková, aby saně na konci dojezdu bez brzdění nepřekročily rychlost 40 km/h.

Umělé a přírodní dráhy

Umělé dráhy - jsou vybaveny zvláštními zařízeními stavebního druhu pro sáňkařský sport Uměle chlazené dráhy - mají navíc přídavné zařízení pro vyledování povrchu (chladicí zařízení) Přírodní dráhy - jsou přizpůsobeny terénu a nejsou vybaveny umělými stavebními prvky

Jak se dělá led

Dráhy bez umělého chlazení mohou sáňkaři využívat v závislosti na počasí, tedy za mrazu v zimě. Třeba ve Smržovce led každý rok vyrábějí tak, že na betonový podklad stříkají gumovými hadicemi vodu z přilehlého rybníčku. Pokrytí například 700 metrů dráhy (od žákovského startu č. 4 do cíle) trvá 200 hodin. Záleží samozřejmě na počtu pracovníků a na počasí. Led je potom ještě třeba pomocí speciálních hoblíků upravit tak, aby povrch byl zcela hladký. Pokud sněží, organizátoři závodů musejí pravidelně sníh z celé dráhy odstraňovat - vymetat.

Saně

Závodní saně se dnes stavějí ze základních sériově vyráběných částí (z jakýchsi polotovarů) na míru každému závodníkovi. Nejprve je třeba vybrat konstrukčně nejvhodnější typ (vhodná délka, výška apod.) a ten potom dodělat podle požadavků zákazníka. Takto upravené závodní saně stojí více než sto tisíc korun.

Ocelové skluznice

Ocelové skluznice neboli kování se vyrábějí sériově, a proto je třeba je ještě dále upravit. Nabrousit, ztupit, záleží na konkrétním sáňkaři. Kdo není příliš zdatný jezdec, potřebuje kování ostřejší, kdo si věří, kování si zaobluje. Závodníci mají často k dispozici několik druhů kování, každé z nich je vhodné pro určité podmínky. Jedno se hodí pro slunečné počasí, jiné zase, když je obleva, a další, když padá sníh. Dráha se sice pravidelně po každém pátém jezdci vymetá, ale pokud trvale sněží, stačí centimetr nového sněhu a podmínky pro jízdu se tím už mění a kování je třeba vyměnit.

Kontrola skluznic

Na startu se kontroluje teplota skluznic. Slouží k tomu speciální digitální kontaktní teploměr a tzv. kontrolní skluznice umístěná na startu a chráněná před sluncem. Patnáct minut před zahájením závodů se měří teplota na této skluznici poprvé a poté se měření opakuje každých patnáct minut. Rozdíly teploty skluznic měřené v prostoru startu 0,5 m nad povrchem země a teploty naměřené na kontrolní skluznici nesmějí překročit +5 oC. Po provedeném měření nemohou už saně opustit startovní prostor. Cílem tohoto měření je zamezit startujícím, aby si případně skluznice předem zahřívali (protože čím teplejší skluznice, tím rychleji saně jednou).

Startovací blok

Vodorovná vyledovaná plocha v prostorách startu musí závodníkovi umožnit zaujmout základní posed. Madla se nacházejí po stranách startovacího bloku a závodníci je mohou používat pro zvýšení počáteční rychlosti.

Rukavice

Na rukavicích jsou tzv. hroty, pomocí kterých se závodník odráží na startu, aby start byl co nejrychlejší.

Obuv

Podrážka může být silná nejvíce 20 mm, výška obuté a zapnuté boty (měřená v pravém úhlu k podložce) nesmí překročit 20 cm.

Závodní disciplíny a kategorie

Závodí se ve dvou disciplínách - v jednosedadlových saních a v dvousedadlových saních. Jezdci jsou rozděleni do kategorií podle věku (mladší žáci 7 - 11 let, starší žáci 12 - 14 let, dorostenci 15 - 20 let, dospělí - od 21 let).

SANĚ, DRÁHY, ZÁVODY

Nejstarší saně byly nalezeny v Heinole ve Finsku a pocházejí z období kolem roku 6500 př. n.l. V roce 1881 se ve švýcarském Klostersu konaly první mezinárodní závody. První mistrovství světa se uskutečnilo v norském Oslu roku 1953 a o čtyři roky později vznikla Mezinárodní sáňkařská federace. Od roku 1964 jsou sáňkařské soutěže součástí programu zimních olympijských her. V lednu 1895 se u nás uskutečnil na horské silnici na Smědavě v Jizerských horách první závod za účasti 33 sáňkařů. První dráha byla postavena roku 1909 na Ještědu a měřila 3 kilometry. Na ní se také konalo první mistrovství Evropy.

RYCHLOSTNÍ REKORD

Nejvyšší rychlosti - 156 km/h – Vancouver 2010 Rakušan Wolfgang Kindl



Jak trénují sánkaři v létě?

To je otázka často kladená od lidí, kteří se saním nevěnují. Rádi bychom Vám přiblížili co vše je důležité.

Léto:

Převládá převážně fyzická příprava, důraz na  rychlost, obratnost, síla, postřeh, uvolněnost. V létě se trénuje také na smržovské sánkařské dráze na kolečkových saních, bohužel jízda na kolečkových saních je o hodně rozdílná oproti zimním.

Příklad letních tréninků:

  • jízda na kolečkových saních ( jedničky, dvojky)
  • fitness ( síla, rychlost, dynamika)
  • starty na trenažéru
  • běh, kolo, in-line brusle ( s lyžařskými hůlkami)
  • obratnost, koordinace pohybu ( kotrmelce, přeskoky, hody medicinbalem)
  • regenerace ( sauna, bazén, masáže)
  • psychika ( spolu práce s psychlogem, příprava na závod)
  • doplňkové sporty ( tenis, squash, a jiné)